V první části vzpomínek na bývalého božického občana Jana Fráňu jsem připomněl jeho vzpomínky na dětská léta, která v době starého mocnářství a v počátcích nové Československé republiky prožil v Božicích. Jeho zážitky jsou neocenitelnou „kapkou“, která nám podává osobní pohled malého českého dítěte, které se shodou okolností ocitlo v jemu cizorodém prostředí, s nímž se muselo po svém srovnat a vypořádat. Zároveň to však malého českého kluka zocelilo a vyzbrojilo pro celý jeho další život. V multikulturním prostředí se naučil rychle (za tři měsíce) a výborně cizí jazyk (němčinu), nebál se dát najevo svůj názor a postoj a raději vydržel i výhrůžky fyzickým atakem (a občas musel uhnout nějakému tomu kameni, který po něm spolužáci při cestě domů hodili), než by ustoupil ze svého, a celoživotně zůstal velmi aktivním člověkem, který se až do pozdního věku živě zajímal, co se kde děje. Své životní krédo nám několkrát zopakoval i během své božické návštěvy: „Co mě nezabije, učiní mě silnějším!“ A když se dočkal i pádu komunistického režimu v naší vlasti, neváhal a přijel se podívat po 56 letech strávených v cizině na rodnou Moravu. Jak jsem již psal, objevil se ve čtvrtek 1.8.1991 po poledni i v Božicích. V rozhovoru, který jsme tenkrát pořídili, připomněl, že se i s rodiči (matkou a nevlastním otcem) z Božic odstěhovali před Vánoci roku 1920 a od té doby zde nebyl. Takže v Božicích se ocitl po neuvěřitelných skoro 71 letech.
Po měšťanské škole, kterou Jan Fráňa začal studovat v roce 1918 ve Znojmě a kam dojížděl „na režijku“ ještě z Božic, pokračoval ve studiu na obchodní akademii v Brně. Slušné jazykové znalosti prý kdysi patřily k vybavení každého ctižádostivějšího absolventa obchodní akademie. Také Jan Fráňa uměl dost dobře francouzsky, anglicky a německy. Není divu, že po vojenské prezenční službě, kterou ukončil v roce 1932, nastoupil dráhu obchodního zástupce československých firem v cizině a nakonec zde zůstal od roku 1935 trvale. Shodou okolností jej osud zavál na černý kontinent, kde obchodoval do roku 1939. Vypukla válka a znalosti jazyků i cizího prostředí přišly Janu Fráňovi neobyčejně vhod.
Jan Fráňa prožil celou 2. světovou válku v československé uniformě. Avšak jeho první válečný stejnokroj byl francouzský a pro naše oči dokonce poněkud exotický. „Když se schylovalo k válce, byl jsem právě na území, jež se tehdy nazývalo Francouzská Západní Afrika (Senegal, Mali, Guinea, Burkina Faso, Pobřeží Slonoviny, Benin, Čad a Niger). Už 31.8.1939 jsem poslal dopis generálnímu guvernérovi v Dakaru a dal jsem se mu plně k dispozici. Přestože jsem byl v čs. armádě záložním podporučíkem dělostřelectva nastoupil jsem 25.9.1939 do francouzské armády jako vojín,“ vzpomínal Jan Fráňa na svoje počáteční válečné zážitky. Díky své jazykové „základně“ byl však současně pověřen funkcí cenzora na dakarské hlavní poště. Jako válečný cenzor tak získal značný přehled o aktivitách námořních posádek na africkém pobřeží. Svou snahu dostat se do čs. vojska korunoval úspěchem v únoru 1940. Tehdy odjel s 29. dělostřeleckou baterií Senegalců, kde sloužil jako druhý dělostřelec, do Marseille a odtud přešel do naší zahraniční armády. Byl odvelen do Agde, kde se formovala naše první zahraniční jednotka.
O dalších životních osudech Jana Fráni zase někdy příště.
Připravil Ladislav Nevrkla
Diskutovat
Zobrazit všechny příspěvky
|
